Co učíme děti v Lezu v Mezu

Náš nepřítel je hlas v hlavě, který nám říká, že to nejde. Toto je první věta, kterou děti na lezecké stěně naučíme, protože „to nejde“ je universální odpověď nejen dětí na cokoliv, co od kohokoliv vyžaduje nějakou aktivitu. Na tuto větu navazuje další postup diskuze. Když to nejde, zkusíš to znovu a znovu a znovu. Když to ani potom nejde, tak si odpočneš, napiješ se a zkusíš to znovu a znovu a znovu. Když to ani potom nejde, tak se za mnou přijdeš poradit. Když děti pochopí tento přístup, dostanou od nás bílý náramek. Během hodiny pak slyším mnohokrát větu „mně to nejde“, ale stačí jen ukázat na bílý náramek, dítě si vzpomene na to, kdo je náš nepřítel a že teď právě k němu promluvil a že stačí, když to zkusí znova a znova. Samozřejmě jako trenér už na první pohled poznám, jestli má dítě vůbec šanci daný úkol splnit a nenechám ho trápit se zbytečně na něčem, co
zatím není v jeho silách. Tahle pomůcka skvěle funguje na děti, které jsou zvyklé, že mají vše bez většího úsilí a nemyslím tím jen materiální věci, ale třeba i laciná vítězství, protože se pohybují ve společnosti, která jim nenabízí kvalitní konkurenci a ony pak mají pocit, že ve všem vynikají a při konfrontaci s někým lepším se s tím neumí vyrovnat a řeší to buď agresí nebo bojkotem.


Zdravé sebevědomí je určitě dobrá vlastnost a spoustě dětem chybí. Některé se stydí a nejsou tak dravé. Z mojí zkušenosti vyplývá, že tyto děti stačí sem tam pochválit, příliš na ně netlačit a hlavně se stále usmívat, protože úsměv je nakažlivý a s veselou myslí se snadněji překonává ostych a nedůvěra. Je zajímavé pozorovat děti, jak se k sobě navzájem chovají, jak spolu mluví, s kým vytváří přátelství a s kým se přou. Další pravidlo, které do dětí hned na začátku nacpeme, je vzájemná odpovědnost za parťáka. Pro děti to zní jednoduše. Jeden leze a druhý na něj dává pozor. Hned od malička dětem vštěpujeme do hlaviček, že se leze ve dvou, že máme jističe, na kterého se musíme spolehnout a že jistič je odpovědný za život lezce. Dále dodáváme, že když jeden vyleze nahoru, neznamená to, že druhý prohrál, protože bez jističe by se nahoru a bezpečně dolů nedostal.

 
Starší děti, které si už prošly touto fází jsou pak zvyklé si fandit, podporovat se, respektovat se a nemají problém trpělivě zkoušet hledat řešení problému, které jim nastavuji. Tím problémem jsou chyty, které jsou namontované na stěně tak, aby vylezení nebylo jen o hrubé síle, ale také o vytrvalosti, rovnováze, přesnosti provedení pohybu a vůbec nalezení nejjednodušší varianty vzhůru. Variabilita obtížností je i na naší lezecké stěně prakticky nekonečná. Později však dětem a rodičům vysvětluji, že pokud je lezení opravdu baví a chtějí se mu věnovat, musí jezdit i na jiné stěny. Ač se snažím nastavovat moderní trendy lezení i ve Velkém Meziříčí, stále to není ono a jedině osobní zkušenost a kontakt s jinými lezci a jinými cestami, než které stavím já, děti dál posune. A v této fázi končí nejvíc lezeckých nadějí a mám pocit, že to není problém jen v lezení. V tuto
chvíli totiž začne sport dětí stát o dost víc peněz a hlavně času rodičů. Ne, toto není výtka, toto je hluboké pochopení rodin, které mají dvě, tři nebo čtyři děti a každému dítěti se snaží vytvořit ideální podmínky pro rozvoj osobnosti, vzdělání a fyzické zdatnosti. Lezení umožňuje růst člověka na všech těchto úrovních, ostatně jako téměř každý sport nebo činnost, která děti baví a která má vyšší společenský i osobní přesah.


Závěrem si dovolím pojmenovat jeden problém, se kterým se často setkávám a může vyvolávat určité kontroverze. Jedná se o přehnaný apel rodičů a především prarodičů na bezpečnost dítěte. Při lezení je jištění a bezpečnost absolutní priorita. Při lezení se nesmí udělat nikdy žádná fatální chyba, protože by to byla konečná. Dětem například často a upřímně do očí říkám, že pokud by tento uzel použili tak, jak ho uvázali, zabili by sebe i parťáka. Děti jsou schopné tento fakt pochopit a s těmi, se kterými jezdím na skály máme vypracovaný systém kontroly, kdy já jsem na konci nejvyšší autorita, která dává finální povolení k lezení. Přiznávám se, že je to pro mě velmi náročné a občasné psychické vypětí, kterému jsem vystaven si vybírá daň v podobě lehké letargie k činnostem dětí, které neohrožují bezprostředně jejich život. Po čase jsem si uvědomil, že to je klíč k samostatnosti a odpovědnosti. Osobně zasahuji do her a lezení dětí jedině tehdy, pokud vidím, že hrozí smrt, trvalé následky nebo nějaké ošklivé zranění. Pokud vyhodnotím situaci, že si maximálně odřou koleno nebo poteče trocha krve, mlčím. Tuhle zkušenost si
musí zažít sami na sobě. V opačném případě se totiž děti sami nenaučí kam až mohou zajít, protože vždy,když se dostanou na hranu, ozve se babička, nebo starostlivý tatínek, který zvolá: to nedělej, rozbiješ koleno. A tak děťátko v klidu dál bezstarostně zkouší cokoliv, protože ví, že je za ním někdo, kdo za něj přebírá odpovědnost. Jenže máma mu za zadkem nebude věčně.
Vidím, že kontakt dětí se mnou je pro ně často šok a stejně tak pro rodiče a prarodiče (taky jedny mám a také se mně u nich nelíbí, jak neustále komandují dceru i v naprostých zbytečnostech a ona je pak ke skutečně důležité výzvě zcela pochopitelně úplně apatická). Zahrňte děti láskou, pozorností, časem, bezpečím, ale také jim musíte umožnit poznat bolest. Zkušenost je nepřenosná, dejme si prosím pozor na to, abychom z našich dětí nevychovali ovce, za které někdo jiný všechno prostě zařídí.

 

Napsat komentář

Jméno *
Email *
Webová stránka