Áďa Bajerová si troufla na nejtěžší skály ve Francii

Leze 6 let a v 15 letech poprvé vyrazila na skály a rovnou do jedné z nejzajímavějších lezeckých oblastí na světě. Řeč je o Ádi Bajerové z Velkého Meziříčí a jejím lezeckém soustředění ve francouzském Céüse.


Áďa má hned několik dobrých předpokladů proto, aby se z ní stala špičková lezkyně. Předně ji lezení baví a nejraději by jen lezla. Lezení se věnuje od 9 let, takže její prsty i tělo jsou zvyklé na náročný trénink, školu zvládá bez obtíží a má rodiče, kteří ji absolutně a příkladně podporují v tom, co ji baví, což je možná jedna z nejdůležitějších věcí pro spokojený život člověka.
Když jsem se zeptal rodičů, jestli dovolí, aby Áďa s námi na 14 dní jela trénovat do Francie, ani minutu neváhali, byť to bylo ještě ve školním roce na konci června. Skalní oblast Céüse je vyhledávanou destinací především u špičkových lezců, protože se zde nachází množství velmi těžkých a dlouhých cest.
Některé délky mají i 50 metrů a bez 100 metrových lan se zde člověk neobejde. Skalní masív je navíc ve dvou kilometrové výšce a každý den se k němu stoupá ze základního kempu pod horou. Samotný výstup ke skále je vyčerpávající, ale to hlavní lezce teprve čeká.


Několik set metrů vysoká kompaktní převislá a dobře odjištěná skalní stěna bere dech ať jste lezec nebo jen turista. Áďa se hned první den pouští do lezení a postupně přelézá několik 6a, 6b a nakonec i 7b+. Po pár dnech přebírá hlavní tréninkovou iniciativu Olin Klapal, který Ádi vysvětluje a učí ji vše co zná a co se za svých 17 let lezení naučil. Já jsem po právu odsunut na druhou kolej a Olin s Áďou tvoří lezeckou dvojici po zbytek výletu. Olin leze ty nejtěžší cesty, které v Céüse jsou (8a – 8c) a Áďa se z jističe padawana přitom vyučí na mistra, protože chytat Olinovy pády není žádná legrace.

               


Na lezeckém výjezdu panuje přísný režim. Dva dny lezení, den odpočinek a tak stále dokola. Ráno posnídáme a vyrážíme na kopec a s přicházející tmou se vracíme do kempu, večeře a spát. Při odpočinku vyrážíme k vodě, čteme, relaxujeme a připravujeme se na další dvoudenní dřinu.

 
Áďa s Olinem se někdy vrací z lezení pozdě za tmy a já s Martinkou jsme občas nervozní, ale víme, že zodpovědnější parťák pod sluncem není a tak trpělivě čekáme s připravenou večeří. Na dotaz, jaké to bylo, nám vždy Áďa odpoví, že dobrý, sní porci jídla jako pro dřevorubce a jde spát. Za 14 dní se nám ji nepodařilo moc rozmluvit, na tom bude ještě muset zapracovat.


V lezeckém oddíle Lezu v Mezu však Áďa není jediným talentovaným dítětem. Vkládáme naděje do dalších nejméně 10 – 15 dětí, které sami v lezení vidí smysl života a my bychom si moc přáli, aby byl do těchto dětí investován čas i peníze ze strany rodičů, soukromých sponzorů i města. Tréninkové výjezdy do skal jsou drahé, ale bez nich to zkrátka nejde. Skály děti naučí vytříbit lezeckou techniku, koordinovat tělo, odpovědnost i pokoru a zdravé sebevědomí. Na umělé lezecké stěně můžeme blbnout a řádit, ale na skalách je disciplína a soustředění nutnost. Trénujeme nejen svaly, ale také hlavu a práci se strachem, což považujeme v dnešní strachem objímané společnosti za velmi důležité.
Chceme poznávat svět, lézt na místa, kam se jiní nedostanou, ukazovat dětem, že naše Země je krásná, že má smysl se o ni starat a že příroda se má respektovat a ne podrobovat. V zimě bychom rádi jeli s více dětmi za lezením do Španělska. Znáte lepší způsob jak děti motivovat se učit a trénovat?

Napsat komentář

Jméno *
Email *
Webová stránka